Asolo blog

Via delle Bocchette: V mlze toho uvidíte nejvíc

Tohle jsou snad jediné hory, kde vám azuro dokáže pokazit zážitek. S oblohou bez mráčku je tady vše takové fádní a bezvýznamné. Ale jakmile se do brentských věží namotá mlha, ponoříte se do opravdu mystické atmosféry, která nemá obdobu. A štěstí je, že ta mlha se tady motá skoro pořád.

 

Dolomiti di Brenta.

Takový mikrosvět nad Madonnou di Campiglio. V názvu mají Dolomity, ale horopisně se k Dolomitům vůbec neřadí. A přestože tenhle labyrint třítisícových skalních věží, ledovců a kouzelných horských chat není nikterak rozlehlý, jakmile do něj vstoupíte, můžete se jím proplétat třeba týden.

 

 

Via delle Bocchette

Říká se, že prý jde o jednu z nejstarších zajištěných cest. Protíná celý masív Brenty od severu na jih. Ale zapomeňte na sportovní ferraty z Dolomit a Rakouska. Tahle stezka vás nevyvede na jediný vrchol a ocelová lana jsou… no řekněme, že pár desítek let už mají za sebou.

Zato ale každý den zažijete něco nového. Jiného. Jednou vás nekonečné žebříky zavedou až do třítisícových výšek a pokud se na okamžik rozestoupí mlha, možná se vám tak trochu zamotá hlava. Tak se raději pěvně držte příček. Těch, co tam ještě zbyly. Další den vaše kroky povedou po skalních policích, přičemž se nebudete moct zbavit pochybnostií, že přece není možné, aby vznikly pouhou erozí. A pak se před vámi otevře ledovec. A nad ním sedlo. Vysoko v oblacích, na pohled absolutně nedostupné. A přece vede stezka právě tudy. Jen pozor na trhliny a mačky s sebou.

 

 

A večer? Ve 2500 m nemůže být špatný

To se tak celý den prolétáte tím labyrintem, s pusou dokořán, a najednou se před vámi objeví horská chata. Orlí hnízdo. Jediná známka civilizace tam vysoko v horách. Nad chatou se tyčí třítisícové štíty a poslední sluneční paprsky ještě stíhají vysušit vaše ponožky, zatímco si vychutnáváte italské espresso za jedno Euro. Kdepak, na kávu vysokohorská přirážka neplatí. Jen přirážka skvělé chuti.

Před západem slunce se chystá hostina. Co jiného byste taky od Italů mohli čekat než tříchodové menu jaksepatří kulinářsky povedené. Předkrm, hlavní jídlo a nějaký ten dezert. A na Rifugio Alimonta tuplák k tomu. Balada.

 

 

1. den: Madonna di Campiglio – Rifugio Graffer (2261m)

Zahřívací výšlap na úvod. 700 výškových metrů. Nebo se taky můžeme kochat z lanovky. Ale nejsme masňáci z Madonny, jdeme pěšky.

 

2.den: Sentiero Alfredo Benini, Via delle Bocchette Alte

První kroky vzhůru začínají už za kuropění, protože tohle bude hodně dlouhý den. To nejlepší ale přichází teprve po poledni za sedlem Bocca del Tuckett. Stále vzhůru, až to výš nejde a expozice začíná být děsivá. Spallone dei Massodi (3004m) je nejvyšší bod celého přechodu. Bohužel, pak se taky klesá a klesá a klesá… Bože, to je snad nekonečné! Ale tupláky na Rifugio Alimonta (2580m) únavu rychle vyřeší.

 

3.den: Třetí den bývá kritický nejlepší

Dnes je naopak času dost. Takže po ránu si dáme jedno pořární cvičení na nééékonočených žebřících Sentiero Oliva Detassis. Proboha, jak všechno to železo sem nahoru dotáhli? Ledovec za Rifugio Alimonta mezitím povolil, takže levou stranou to jde vzhůru do sedla celkem v pohodě i bez maček. Přimrzlé kamínky nohy podrží. A pak… Pak to přichází! Úžasné skalní police Via delle Bocchette Centrale. Eroze si zaslouží metál! Tohle nemá chybu. A odpolední pohodička na Rifugio Pedrotti (2491m) jakbysmet. Ještě jedno espresso, prego.

 

 

4.den: Sentiero Brentari, Vedretta d’Ambiez

Jako tam nahoru? Vždyť do toho sedla by nevylezl ani Messner. Ale zdání klame. Stoupáme po ledovci, překračujeme trhliny a hle! Ona po té skále vlevo vede krásná nová ferrata. S žebříky, jak jinak. No, na svačinku je sedlo Bocca di Ambiez (2860m) trochu větrné. A jak tak koukáme, dolů to bude taky pěkný sešup. Ale na starém sněhovém poli se nejlíp jezdí po zadku. Než potkáte první šutr. Au! Pak už jen výška ubývá a dnešní putování končí na zelené louce u Rifugio Brentei (2175m). Tak Aperol na rozloučenou?

 

5. den: Jenom dolů, do Madonny

Po čtyřech dnech v obklopení kamení, skal a sněhu vypadají zelené stromy docela exoticky. Rychle ztrácíme výšku. Přičmež víc bych si tu cestu dolů užil, kdybych na každém kroku neusínal po té probdělé noci při nočním koncertu zahleněnýho Itala. Už nikdy víc matratzenlager.

 

Arrivederci Brenta!

 

 


 

Nechte nám tu email a dostávejte články a tipy do schránky

[mc4wp_form id=“85″]