Asolo blog

Bez těhle 6 znalostí bude v mapě ztraceni. A v terénu tuplem

 

Mapa je naprostý základ plánování túry. Té alpské nebo jiné vysokohorské rozhodně. Online mapy na Seznamu nebo GPSka v hodinkách rozhodně nestačí. Některé věci z takových map prostě nevyčtete. Takže napřed dokonale ovládněte papírovou mapu, připravte si túru v teple horské chaty a pak už si v terénu pomáhejte těmi kapesními vymoženostmi.

 

 

Jaké měřítko?

 

V prvé řadě musíte vědět, k jaké aktivitě je které měřítko vhodné. Když si totiž na kolo vezmete mapu s měřítkem 1:25000, tak za půl hodiny vyjedete z mapy ven. A pokud se rozhodnete plánovat ledovcovou túru na mapě 1:75000, tak Bůh s vámi.

Prostě čím vyšší číslo za dvojtečkou, tím míň je mapa podrobná a tím větší zobrazuje oblast.

A naopak.

Na kolo moc podrobností nepotřebujete. Spíše potřebujete, aby mapa zabírala velikou oblast. Takže 1:75000 je ideál.

A na tom ledovci – nebo ve vysokých horách obecně – je to přesně naopak. Moc toho za den neujdete. Většinou jednotky kilometrů, když se k tomu navíc připojí i nějaká ferrata apod. Spíš potřebujete opravdové detaily, abyste si mohli správně odečíst azimut a vůbec se zorientovat na všech klíčových místech trasy.

 

 

Určení azimutu – pochodového úhlu – patří ve velkých horách mezi vůbec nejdůležitější dovednosti.

Na mapě 1:25000 ho stanovíte velmi přesně a díky němu najdete na mlhou pokrytém ledovci cestu do bezpečí. Ovšem na „cyklistické“ 1:75000 se můžete klidně seknout o stovky metrů. I více.

 

 

Kde je sever?

 

No, popravdě, severy jsou tři.

Co to plácáme?

Tak jednak sever geografický. To je ten, kam v roce 1909 dodriftoval Robert Peary.

Něco jiného je ale sever magnetický, který leží poměrně daleko od toho geografického. Respektive se pořád posunuje a mění svou polohu. Takže, když se vydáte za střelkou kompasu, dojdete někam úplně jinam, než došel Robert Peary. On šel totiž na geografický sever.

No a pak je tady ten třetí a poslední sever. A to je mapový. Ten je na mapě vždycky nahoře. A to je dobré vědět, když si potřebujete zorientovat mapu nebo odečíst ten již zmiňovaný azimut z mapy.

 

 

 

Kolik to bude kilometrů?

 

Abyste si spočítali, kolik kilometrů vás na túře čeká, nepotřebujete žádné krokoměry a jiné počítadla. Prostě si zapamatujte, že čtverce v pravoúhlé souřadnicové síti (to jsou ty navzájem kolmé čáry na mapě) mají strany 1 km x 1 km.

A je fuk, jestli máte mapu s měřítkem 1:25000 nebo 1:100000. Na té první akorát budou ty čtverce větší.

Díky téhle znalosti snadno určitě, kolik na túře ujdete kilometrů.

 

 

Jak moc to bude do kopce?

 

Základní pravidlo vrstevnic asi znáte. Čím blíž k sobě, tím větší krpál vás čeká. Ale kolik to bude reálně výškových metrů? A v jaké výšce se nachází ta křižovatka, kde se rozhodnete, jak dál?

S tím vám pomůže tzv. ekvidistance.

Česky: výškový rozdíl mezi dvěma sousedními vrstevnicemi. Najdete ho v legendě mapy.

Při měřítku 1:25000 je ekvidistance většinou 20 metrů. Takže od čáry k čáře činí rozdíl 20 výškových metrů. A nezáleží, jak daleko ty čáry od sebe jsou na mapě. Někdy 2 cm, jindy ani ne milimetr. Ale výškový rozdíl bude pořád stejný – 20 metrů.

A aby se vám v mapě lépe orientovalo a plánovalo, je dobré vědět ještě jednu věc.

Každá pátá vrstevnice je v mapě zvýrazněná silnější čarou než všechny ostatní a je u ní připsána i nadmořská výška. A horní část těchto číslic směřuje vždy do kopce.

 

 

 

Tečka, nebo křížek? Co je těžší?

 

Co se českých map týká, je vám asi známo, že čím slabší čára, tím horší cesta. A když je ke všemu čárkovaná, bude to ještě náročnější.

Ale v alpských mapách se přidávají ještě další typy značení.

Třeba tečky.

Ty obvykle značí úseky, kde už je potřeba odolnost vůči závratím a občas na nich budete muset použít i ruce. A třeba na mapách rakouského Alpenvereinu jsou tečkami značené i ferraty.

Jenže pozor. Takové mapy od Kompassu tečky používají taky, ale ferraty to rozhodně nejsou. Ty jsou u nich značené křížky. A pro jistotu je ještě doplňuje symbol žebříku.

Takže pozor na to, podle které mapy plánujete. Ať nejste v terénu nemile překvapeni.

Legenda napoví.

 

 

Není kilometr jako kilometr

 

Přes vrstevnice, tečky a křížky se dostáváme k další zásadní skutečnosti, se kterou musíte kalkulovat. A to, že v alpském terénu se túra nedá plánovat „prstem po mapě“.

Nejenže existují kilometry, které urazíte za 20 minut a kilometry, které vám zaberou 4 hodiny. Ale taky můžete lézt po stejně dlouhém úseku křížků – ferraty – hodinu i pět. Už to, že vedou spíše ve vertikále, samo o sobě zkresluje a navíc obtížnost ferrat v mapě nevyčtete.

 

 

Potřebujete víc informací. Abyste vůbec věděli, do jakého terénu se pouštíte.

Potřebujete průvodce. Ať už tištěného nebo online. Tam zjistíte reálnou obtížnost, délku lezeckých úseků, časovou náročnost a najdete tam vetšinou dokonce i přesný plánek. Nebo alespoň slovní popis terénu krok za krokem.

Takže pokud se pouštíte do alpských túr a jiných náročnějších akcí, rozhodně nespoléhejte jen na mapu. Informací je všude dost, tak hledejte, plánujte a buďte připraveni.