Jak jsme jeli na Elbrus a vrátili se z Kavkazu

“Jedeš s náma na Elbrus?” A tak proč ne. Přes zimu jsem se potil v Kambodži, tak v létě budu klepat kosu na Kavkaze. To zní jako dobrej plán. “Jedu!”

 

Ale aby bylo jasno, jestli mi budou mrznout nohy, tak to otáčím a jdu dolů. Žádný hrdinský skutky na tom kopci předvádět nehodlám. Dost na tom, že v tý výšce budu mít co dělat, abych vůbec popadl dech.

A tak jsme vyrazili.

Na Elbrus. Do Ruska. Pegasusem – nejlowcostovější aerolinkou z lowcostových aerolinek.

Hned po přistání v Minerálních vodách nám přítomností ostnatýho drátu, tajnýho s koženou brašnou a místnůstky, kam se za odměnu nechodí, dali jasně najevo, s jakou že zemí máme tu čest. Hoši, neotočíme to radši?

 

 

Naštěstí Osman to zachránil. Náš ruský kontakt hned v autě rozjel pravou khabardsko balkarskou diskotéku a slíbil vodku, pivo, šašlik. A pak nás 10 dní vozil, krmil, hostil a bavil. A taky nám sebral pasy. Však na co pasy, když znáte Osmana a Osman zná všechny.

 

Aklimatizace krát dva

Napřed na Rusko jako takový.

Takže, co jsem za těch prvních 12 hodin stihl pochytit? Krávy jsou běžnou součástí silničního provozu. V autě se zásadně nepoutá, páč tohle přece není Evropa, ale Rusko. Žlutý trubky s plynem tvoří základ místní architektury. A evropská záchodová mísa zabetonovaná v zemi není nic, co by vás mělo udivovat.

 

 

Každopádně co se jídla týká, tak tady je svět ještě v pořádku. Obchůdky sice menší jak u nás trafika, ale to čerstvý ovoce, zelenina a domácí sýry… pecka!

Doplnit proviant a jde se hore.

Aklimatizace číslo dvě.

Třídenní trek s nejvyšším bodem v nějakých 3800 metrech. Na loukách tam nahoře se volně pasou koně a ještě se nechají pohladit. Stezky jsou vyšlapaný jen od těch pár horalů, co tu projdou a kolikrát si cestu musíme hledat sami. Páč ty mužíky tady asi někdo stavěl, jen aby nás nasral.

 

 

Jenže to my se nenecháme. Ani tím celonočním deštěm, co z normálně poklidných horských říček udělal divoké řeky. No, brodili jsme s hodně staženým zadkem.

I jsme trochu bloudili. Víc hlav… je na nic.

 

 

Ale došli jsme. A podemletý silnice a utržený mosty v údolí napovídaly, že jsme si na trek v opuštěných horách nemohli vybrat lepší čas. Ledovce holt tály trochu rychleji, než bývá zvykem.

 

Kudy tudy na Elbrus, prosím?

“Prej neuctivý k hoře. Se podívej na ty Taiwance. Ti pojedou rolbou až na vrchol. Jedeme lanovkou. Na hrdiny si můžeme hrát nahoře.”

Tak stojíme ve 3800 metrech na Garabashi a naše do té doby krásně roztažené hrudní košíčky zase začínají lapat po dechu. Po deseti změnách výstupového plánu máme konečně jasno – vylézt co nejvýš to půjde, aklimatizovat se, přespat na Prijutu 11 a brzo ráno vyrazit k vrcholu.

 

 

První čáru přes rozpočet se nám snaží udělat “pan domácí” na Prijutu: “Mest net!”

Jak mest net, ty tatare? Vždyť jsme ti sem volali.

Nakonec se mest pro nás dva našlo a můžeme pokračovat vzhůru. Množit červený krvinky. A jde to celkem dobře… v těch kolejích vyjetých od rolby. Nad Pastuchovýma skalama otáčíme a jdem dolů. Spát. Nebo se o to alespoň pokusit.

 

 

Hmm, nepovedlo se.

Je jedna hodina ráno a půl hodina spánku před vrcholovým útokem asi nebude ideální. No tak uvidíme.

 

Jdeme na to!

Obouvám mačky, nasazuju kulicha, vycházím ze dveří a… Před barákem blikají dvě rolby a z korby mi mávají sousedi z Taiwanu. Taky “jdou” na Elbrus.

Tohle tě fakt nakopce. Nic no. Jdeme si po svým.

Šlapeme, šlapeme, šlapeme. Už 4 hodiny. “Ty vole, na mapě ten svah nevypadal tak nekonečně dlouhej.” O cepín se opírám jak stará babka a marně přemýšlím, kam jsem založil plíce. Prsty na pravé noze necítím. Sopel mi přimrzl do vousů. A za pozření té sušené meruňky bych zasloužit Piolet d’Or.

 

 

Bacha, rolba!

Dneska už asi patnáctá.

A místo toho, abych těm “horolezcům” mávajícím z korby ukázal prostředníček, tak jim taky mávám. Zasraný palčáky!

Vychází slunko. Konečně ten traverz. Teď už by to měla být pohoda.

Není.

 

 

Furt někoho předcházíme, on pak zase předchází nás a ten kopec snad přes noc vyrostl. Morál je ten tam. Končíme. Otáčíme. Tohle už nás nebaví. A stejně bych se asi za chvilku poblil. Jdeme dolů.

 

Lítost? Zklamání? Kdepak

Mačkat se v davu a nechat na sebe troubit rolby, po tom fakt netoužím. To radši vypadneme na nějakej opuštěnej kopec. Jen tak. Udělat si hezkej večer.

A taky že jo.

Jen co jsme se dali jakš takš do kupy, balíme stan, spacáky a prcháme. Teda prcháme… spíš kulháme. Elbrus nás asi dost vyšťavil. Já navíc s rýmou průběžně polykám jeden stroužek česneku za druhým. Pálí jak čert. A co pálí, to léčí, ne?

 

 

Na louce nad meteorologickou stanicí už sotva pleteme nohama. Nad námi je zase on – Elbrus. Skládám se jak sýkorka po obrně mezi šutry: “Tady končíme!”

Blíží se večer a nikde nikdo.

Až na ty starý telegrafní sloupy. “Hele, neuděláme oheň?”

Soudě podle jejich počtu, jsme asi nebyli jediní táborníci, co měli podobnej nápad. Takže suchá tráva, křesadlo a jak to psali v tom Mladým zálesákovi?

Hoří!

 

 

Ve 3000 metrech pod ledovcem. Všude kolem nás opuštěný čtyřtisícový kopce. Jsme tady úplně sami. Totálně rozbití omotaní kolem ohně. Nejlepší večer mýho života. A ani k tomu nepotřebuju Elbrus. Ráno není kam spěchat. Takže koupačka v jezírku, leháro na sluníčku a kolem poledne můžeme začít balit. Osman už na nás čeká.

 

Do svidaniya, Kavkaze

Po cestě do Minerálních vod nám ještě Osman předvede slalom mezi krávama. Kolem nás po dvou kolech prosviští žigul prchající před policejní hlídkou a z pod stromu mává děvočka za 500 rublů. 150 Kč. Ještěže jsme cestu tam prospali.

Sbasíba, Osman. Bylo to boží.

A teď už pojďte hoši. Nebo nám ještě naúčtujou ty telegrafní sloupy.

 

text a foto: Honza Navrátil

 

 


Na tohle jsme se mohli spolehnout

LOWE ALPINE AirZone Pro+ 45:55
LOWE ALPINE Alpine Ascent 40:50
ASOLO Alta Via GV
ASOLO Track

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

Nechte nám tu email a dostávejte dobré tipy do schránky

Váš e-mail budeme opatrovat jako oko v hlavě - podle zásad ochrany osobních údajů. Kliknutím na tlačítko souhlasíte, že vám můžeme zasílat rady a tipy, které se vám budou hodit. Souhlas můžete samozřejmě kdykoliv odvolat.

 

Pošlete to dál